S rozvojem tiskovým technologií pro zhotovení papírových zvětšenin digitálních fotografií, vystoupil do popředí požadavek na zvýšení jejich odolnosti vůči přízemnímu ozonu a na testování jeho účinku. Digitální fotografie jsou dnes tištěny především inkoustovými technologiemi s použitím barvivových i pigmentových inkoustů. Zkoumání blednutí vytištěných fotografií způsobeného přízemním ozonem nám poskytuje informaci o jejich trvanlivosti.
Testy urychleného stárnutí se obecně používají ze tří hlavních důvodů. Prvním je získání hodnocení kvality materiálu a získání informací o jeho chemické stabilitě a celkové výdrži. Druhý důvod je určení nebo předpověď životnosti materiálu v předpokládaných podmínkách. Za třetí, díky tomuto urychlení je možno odhalit mechanismus degradace materiálu a následně se pokusit o jeho významné zpomalení. Úplně zastavit proces degradace obrazu obvykle nelze.
Pomocí testu urychleného stárnutí ozonem pak lze simulovat podmínky, ve kterých se tento výtisk bude pravděpodobně vyskytovat a tak předpovědět jeho životnost. Při urychleném stárnutí ozonem působí na výtisky fotografií ozon při koncentraci nejméně 1000× větší v porovnání s běžnou koncentrací.Jelikož je koncentrace ozónu v ovzduší velmi proměnlivá a většinou se pohybuje v řádu ppb, v urychlených testech se obvykle používá koncentrace ozónu v řádech ppm. Rozdíl mezi skutečným stárnutím a urychleným testem pak může způsobit ještě okolní teplota, vlhkost a rychlost průtoku plynu.
Standardizované testy pomáhají spotřebitelům vybrat si ten nejvhodnější a nejodolnější materiál v závislosti na ceně a výsledné kvalitě. Výrobci tiskáren, inkoustů a papírů rovněž potřebují tyto testy, aby mohli neustále zlepšovat vlastnosti svých výrobků. V neposlední řadě je důležité umět předpovědět životnost tisků pro archivní účely. Jak již bylo zmíněno, inkoustový tisk postupně nahradil „mokré“ fotografické procesy. Donedávna nebyla k dispozici ISO norma předpisující experimentální podmínky urychleného testu stárnutí inkoustových výtisků ozonem a také způsob vyhodnocení testů. Bylo možné pro testy využít japonskou normu (JEITA CP-3901), předepisující koncentraci ozonu a denzitometrická měření ploch žluté, purpurové, azurové a soutiskové neutrální šedé s optickými hustotami 0,5–1,0–1,5. Tato norma rovněž zavádí měření kolorimetrické. Měří se kolorimetrické veličiny CIE L*a*b* a z nich se vypočte barvová odchylka ∆E, která charakterizuje číselně změnu barvy po vyblednutí od původní hodnoty. Nám se osvědčila metoda sledování změny barvového gamutu. Barvový gamut je obvykle definován jako spojitá podmnožina barvového prostoru, která zobrazuje všechny barvy, které je dané zařízení schopno přesně reprodukovat. Gamuty jsou často zobrazovány v CIE 1931 barvovém prostoru, ale plné zobrazení gamutu musí být v 3D barvovém prostoru. K tomuto zobrazení je preferováno použití CIE L*a*b* barvového prostoru. Barvový gamut bývá doprovázen 2D „řezem“ z CIE L*a*b* prostoru v různých hodnotách L, nejčastěji při L=50. Toto trojrozměrné těleso má svůj objem, závislý především na existenci nejpestřejších barev výtisku. Jenže právě ty se při ozonové degradaci výtisku nejrychleji ztrácí, a tak je objem barvového gamutu citlivým indikátorem degradace obrazu.
Barvový gamut (viz také článek) a jeho objem počítáme pomocí programu VolGa 3.0 pracujícího v prostředí MatLab. Výpočet vychází z L*a*b* dat z N naměřených barevných políček, které se nachází uvnitř nebo na hranici barvového gamutu. To znamená, že pro testování odolnosti inkoustových výtisků digitálních fotografií použijeme testovací tabulku s velkým N, tedy počtem pestrých políček, například 918. Dobře vyhovuje testovací tabulka pro profilování tiskáren, ale je možné uvedeným postupem počítat barvový gamut i z podstatně menšího počtu pestrých polí, jen o málo větší než 100.
V laboratoři fotochemie Fakulty chemické VUT v Brně se dlouhodobě zabýváme testováním odolnosti inkoustových výtisků vůči ozonu.
